chovný standard FCI č.306

standard copy

Jak by měl ideální šarpej vypadat?

Šarpej by měl být ideálně jen mírně obdélníkového rámce těla, to znamená, že by neměl mít příliš dlouhý, ale taky ne příliš krátký hřbet. Ze správně proporčního šarpeje bychom měli mít dojem, že přepadá kupředu na velkou masitou hlavu. Pokud bude tedy jeho tělo příliš krátké, bude hlava extrémně velká a to nemá být, pokud by zase bylo tělo příliš dlouhé, hlava ve vztahu k trupu zanikne. Typem se vždy liší jedinci krátkosrstí od dlouhosrstých – ovšem pozor, krátkosrstost i dlouhosrstost je v tomto případě jen relativní. Srst šarpeje je dlouhá do 2,5 cm, existují však dva typy osrstění u tohoto plemene, a to „normální“ krátká srst, dlouhá asi 1-2,5 cm, mírně odstávající od kůže a nepříliš tvrdá. Tento typ osrstění u šarpeje nazýváme „dlouhou srstí“, v zahraničí „brush coat“ – kartáčová srst. Druhá skupina šarpejů má extrémně krátkou srst, dlouhou do 1 cm, velmi pevnou, tvrdou a pichlavou, která je na pohmat nepříjemně škrábavá. Této srsti říkáme u šarpeje „krátká“, v zahraničí „horse coat“ – koňská srst. Vzácně se vyskytují í opravdu dlouhosrstí jedinci se srstí dlouhou až 5 cm, standardem nepovolení a tedy nežádoucí. Těm se v zahraničí říká „bear coat“ – medvědí srst. Krátkosrstí šarpejové jsou vždy odlišní od dlouhosrstých. Mají především jemnější tělesnou stavbu a mnohdy i mnohem menší hlavu než ti s delší srstí. Jejich kůže bývá více zvrásněná a je také choulostivější než kůže dlouhosrstých. Jejich trup bývá drobnější a celkově působí více sportovním dojmem. Jedinci s delší srstí mívají větší, těžší a zmasilejší hlavy, velké laloky, tlustší kůži s méně vráskami, silné nohy a trup a jsou mnohem pomalejší a zavalitější. Jejich výhodou je to, že jsou mnohem líbivější a kupci vždy nejdříve vyvolení. Přesto pro odborníka má vždy větší cenu krásný krátkosrstý jedinec než stejně pěkný dlouhosrstý – nejspíše právě proto, že se méně často v krátké srsti výjimečně krásní jedinci vyskytují.

Hlava šarpeje by měla být co nejdelší, mohutná s masitou čenichovou partii, ale neměla by být přehnaně silná, aby psu nebránila ve volném dýchání. Příliš zavalená tlama a mnoho kůže na hlavě jednak zhoršuje použiti tlamy – pes hůře přijímá menší kousky potravy, hůře dýchá a často mu i volná kůže vadí ve výhledu. Tyto problémy se neobjevují u krátkosrstých šarpejů, ale často jimi trpí právě ti dlouhosrstí a mohutnější. Šarpej by měl mít nůžkový skus, ale bohužel je toto plemeno zatíženo spoustou dědičných vad, týkajících se právě tlamy. Při výměně zubů může dojit vlivem zděděných dispozic ke zkracováni spodní čelisti a tím i tzv. podkusu. Tato vada psa vyřazuje z předních míst na výstavě a rovněž i z chovu. Je ale pro něj samotného nepříjemná tím, že mu může komplikovat přijímání potravy. Zkracováni spodní čelisti lze v některých případech chirurgicky zmírnit, aby mohl pes dobře žrát, ale v každém případě je vážným signálem pro chovatele, že se neubírá ve svém chovu správnou cestou.

Raritou šarpeje (a jeho příbuzného čau čau) je modré zbarvení jazyka a sliznice v tlamě. K probarvení dochází již v nejútlejším věku a s postupující dobou se vnitřek tlamy zbarvi u tmavých jedinců až do modročerná, u krémových do fialkové barvy. Nežádoucí jsou růžové skvrny na jazyku a takto postižení jedinci by neměli zaujmout přední místa na výstavách a mělo by se vážně uvažovat o jejich vyřazení z chovu. Nový standard se sice ke strakatosti jazyka staví celkem benevolentně, ale z chovu je známo, že je výskyt růžových skvrn velmi riskantní a pokud je v chovu tolerován, množí se počet jedinců s neprobarveným jazykem a dokonce i těch, kteří mají jazyk zcela růžový.

Uši má šarpej velmi malé, trojúhelníkové, přilehlé k lebce. V zahraničí a následně i u nás se za elegantní považují uši prohnuté se zvednutou a zatočenou špičkou. Takové uši bývají velmi malé a mají jednu výhodu – nikdy se nezvedají. Nepříjemnou vadou bývají uši nadzvednuté až vztyčené, šarpeje velmi hyzdí a hlavně jsou v chovu velmi úporné. Oči má šarpej malé, často hluboko posazené, nejlépe tmavé. I u očí existuje v chovu šarpejů jeden velký problém – dědičné zatočení očních víček, entropium. Pokud jsou štěňata zdravá, bez této vady, otevřou se jim oči stejné jako štěňatům všech ostatních plemen někdy kolem 2. – 3. týdne věku. Ovšem štěňata postižená vrozenou vadou oči bez pomoci veterináře neotevřou. Různě složitými chirurgickými zákroky lze však pomoci, aby zvíře nemělo problémy a vidělo zcela normálně.

Tato vrozená vada je velmi nepříjemná pro chovatele, ale lze ji z chovu odstranit cílevědomým výběrem partnerů nezatížených entropiem. Solidní chovatel by v každém případě měl prodávat štěňata, která dobře vidí a mají čisté a zdravé oči. Pokud musel štěňata nechat operovat, měl by s tímto zákrokem seznámit nového majitele, aby o vadě věděl a v dalším chovu s ní počítal.

Trup šarpejů je statný, kompaktní, s pevným hřbetem mírně stoupajícím ke kořeni ocasu. Ocas je nasazen a nesen vysoko, nejlépe stočený do malého kroužku (tvaru staré čínské mince) nebo jen přetočený na hřbetě. Nežádoucí je ocas nesený tak, že zakrývá řitní otvor nebo přímo svěšený. Nesení ocasu je vždy ukazatelem nálady a povahy šarpeje. Méně klidní, nervnější jedinci ocas při sebemenším vzruchu svěsí a lze je těžko přesvědčit, aby ho nesli vzhůru. Naopak povahově vyrovnaní psi v dobré náladě ocasem vesele (a směšně) vrtí a mají ho pevně vztyčený.

Šarpej by měl mít co nejrovnější končetiny pohybující se dlouhým pohybem přímo vpřed. Nežádoucí jsou volná zápěstí předních končetin, která působí, že pes při pohybu jaksi plete nohama, otáčí tlapky dovnitř nebo jimi rozhazuje do strany. Pánevní končetiny šarpeje nejsou nikdy tak úhledné jako u mnoha jiných plemen (knírač, boxer), ale neměly by být tak strmé jako u čau čau. I ty by se měly pohybovat přímo vpřed bez jakýchkoliv pohybů do stran.

Nejčastěji jsou šarpejové zbarveni ve všech odstínech žluté barvy. V této barvě byli také nejvíce šlechtěni a jsou proto také nejtypičtější. Světle zbarvený šarpej s černou maskou je výrazný a líbivý. Současně je velmi módní velmi tmavě červené zbarvení, tzv. ruby-red (rubínově červené), ale je mnoho těch, kdo dávají neustále přednost klasické pískové a žluté nebo světlejším odstínům – krémové. Méně častí jsou šarpejové celočerní a čokoládoví, vzácně se vyskytuji i modří. Tito jedinci ale nebývají příliš typičtí, protože modrá barva není původním zbarvením šarpeje, a do tohoto plemene se dostala přimísením krve thajského ridgebacka – a také mnoho modrých jedinců svou špičatou hlavou, štíhlou sportovní postavou a vysokýma nohama thajského ridgebacka připomíná!

Kůže šarpejů je velmi křehká a snadno se protrhne. Šarpej je však velmi otužilý a poškození kůže mu nijak nevadí – rovněž se i rychle a bez problémů hojí.

Štěňata šarpejů se rodí bez vrásek, ke zbytňování kůže dochází věkem. Již v několika týdnech stáří se začnou objevovat vrásky a do odběru štěňatům naroste i pěkný lalok. Množství vrásek u štěněte však není ukazatelem, jak vrásčitý bude dospělý jedinec. U šarpeje ještě více než u jiných plemen platí to, že při výběru štěněte je nutno se podívat především na jeho rodiče. Každé štěně šarpeje je krásné, ale teprve v roce – roce a půl lze říci, zda z něj vyrostl pěkný a hodnotný šarpej.